... to asi zná. Pocit, že fakt už nemůže, že doslova padá na ústa, protože se sešlo dohromady tisíc věcí, ale nakonec stejně jde a udělá, co je potřeba. Koneckonců, co bychom pro ty naše lásky neudělaly? A když pak slyším: "Maminka, pusu," vstanu, i kdybych po čtyřech do té doby lezla.
Ale i tak přiznávám, že když náhodou nic nemusím, nebo se na to prach sprostě vybodnu s větou, však ono to neuteče, pak si ty chvilky, kdy Čírťata spinkají a já si vesele čtu, nebo což je častější, pročítám blogy, fakt užívám.
Bez ohledu na kojení si uvařím kafíčko, které jedinkrát za den vypiju teplé, a kochám se a plánuju, co je třeba udělat, změnit, dodělat.
Momentálně se snažím pochopit, jak se vyznat v kreslených schematech háčkovaných výrobků. Jsem totiž věčný začátečník, háčkuju roky, ale s obrovskými přestávkami. Takže šup šup, jak říká Čírtě, jdeme na to. Neměl by někdo fígl?
Přeji pěkný letní večer.
