... a já mám čas chvilinku bilancovat. Zítra to budou čyři měsíce, co se nám narodila naše malá Princezna. Je neskutečné, jak ten čas letí. V říjnu budou Čírtěti dva roky. A kdyby mi někdo před třemi lety řekl, že touhle dobou budu doma na mateřské se dvěma dětmi, měla bych ho za blázna.
Obě děti mám totiž vymodlené. Doslova.
S Manželem jsme děti chtěli, ale nebylo nám dáno. Tou nejsnazší cestou to rozhodně nešlo. A proto jsme navštívili Pronatal Repro České Budějovice. Museli jsme podstoupit tu nejsložitější cestu, IVF. Hormonální léčba vyvolala v mém těle obrovskou bouři emocí, která, zaplaťpánbůh, neskončila injekcemi do břicha.
Když jsem čekala Čírtě, byla jsem vystrašená a vyděšená. To se opakovalo i s Princeznou, jenže u té jsem neměla tolik času se hlídat. Čírtěti byl rok, začínalo chodit, mluvit a se zdravotními komplikacemi, o kterých napíšu někdy jindy, jsem se zpočátku vůbec nepozorovala. Taky jsem byla trošku klidnější, protože už na mně neležela tíha toho, jak moc miminko chci a musím mít. Jedno už jsem totiž měla. Čímž nechci říct, že bych se vůbec nebála, to ani náhodou, jen jsem snažila nebýt tolik hysterická a analyzovat každé pšíknutí či dloubnutí. A tím stresovat sebe i miminko.
Ovšem ani tak nemůžu říct, že by těhotenství bylo jejkrásnějším obdobím v mém životě. Obě jsem totiž celá prozvracela. Ano, čtete dobře, žádné ranní nevolnosti, prostě jsem zvracela furt. Kdykoli se jednomu nebo druhému něco nelíbilo, kopli maminku do bříška. A maminka objímala mísu. U Princezny to bylo o to veselejší, že Čírtě brečelo pokaždé, když jsem utekla na záchod, protože poznalo, že je mi špatně. Což nesnáší doteď, když se trápím, brečím, nebo jsem jinak rozhozená, okamžitě se tulí a mazlí.
Ale rozhodně nelituju. Ani jedno z dětí bych nevyměnila ani za milion dolarů, ani jedinou minutu bych nevrátila, byť je to někdy náročné. Miluju je víc než cokoli na světě.
A proto díky Bohu, že je mám.
A díky
https://www.pronatal.cz/cs/centra/pronatal-repro
