Pomalu hledám své staré já

A to hledání rozhodně není ani snadné, ani příjemné. Protože jsem byla nucena nastavit si zrcadlo a kouknout se sama na sebe a na to, co se ze mě stalo během našeho manželství. Potlačila jsem sama sebe. Všechno jsem podřídila tomu, aby byl doma klid. Aby byl Manžel spokojený. Stejně nebyl a není. Takže pomaličku vzdoruju, neustupuju pokaždé jen proto, abychom se nepohádali. Začínám s dětma dělat věci, které mě baví i bez něj, nevyškrtávám ho z našich životů, to ne, jen ty životy žijeme víc a víc odděleně. Vlastně žijeme vedle sebe ne spolu, ovšem pochybuju, že si toho všiml.
Jeho nebaví nic, žádný koníček ani kamarády nemá, jistě, můžu za to já, protože se odstěhoval za mnou, nikam nechodí, s kočárkem byl všehovšudy jednou, když se narodilo Čírtě. S Princeznou ani to ne. Nejpohodlnější je stát v kuchyni u počítače a hudrat, že děti řvou a perou se.
Tudíž jsme skoro pořád venku, pomalu zvelebuju zahradu, která zpustla, objednávám kytičky, neřeším, jestli mu nebudou vadit při sekání trávy, přinejhorším se sekačkou umím. Kdyby mě netrápil neustálý nedostatek finančních prostředků, šlo by to rychleji, ale což, není kam chvátat.
Po roce jsem konečně pojízdná, pořídila jsem si auto nezávislé na Manželovi, takže už plánuji malé výlety s našimi caparty. Ale v nejbližší době nás čeká cesta vlakem. Čírtě mašinky miluje a Princezna to hravě zvládne jako vždycky. Snad bude návštěva u lékařky klidná a nebude řvát na celou nemocnici. Uvidíme 😅