Nikdy. Pokud jsem něco chtěla, všechno se spolčilo proti mně, aby mi vysněný cíl fakt stál za to. Takže jsem to měla tušit, když jsme se s Manželem začali pokoušet o miminko. První rok a nic. Druhý rok a nic. Následovala série vyšetření pro nás oba, abychom zjistili, že náš aktuální problém se jmenuje nádor. Společně jsme ho porazili a začali znova. Pomocí IVF.
Doteď nemůžu věřit tomu, že jsme měli takové štěstí a vše se povedlo napoprvé. Ale pak přišel velký screening v druhém trimestru. Z jedné lékařky, která mi skenovala břicho, se během pěti minut stalo konzilium tří lékařů včetně přednosty kliniky. A diagnóza Pes equinovarus. Oboustranný.
Naše miminko mělo vtočené nožičky, tzv. koňské nohy, a bylo třeba podstoupit odběr plodové vody, abychom mohli vyloučit další vady. Jestli se nožky nepojí s něčím dalším.
Ta bezmoc a bolest byla šílená. Čekání na výsledky nekonečné. Ale náš chlapeček, jak jsme zjistili z plodovky, byl a je bojovník. Nic dalšího se neukázalo, takže jsem se začala pídit po informacích, co že nás to vlastně čeká. Díky Bohu za spolek Achilleus a jeho hybnou duši Stáňu. Uklidňovala, radila a podpora maminek s podobně "postiženými" miminky byla a je k nezaplacení.
Hned po narození bobánka zasádrovali, pak mu přetnuli achilovky a nakonec nasadili korekční dlahy. První noci s botičkama byly šílené. Plakal a plakal. Nedokázal se s nimi pořádně hýbat, byl drobounký, takže se nemohl prokopat a trápily ho prdíky. Přes soustavný pláč jsem vydržela dlahy nesundat a dneska jsou boty součástí rituálu, když jdeme spinkat. Sám hlásí: "Pojo, pici, boty." Rozuměj: "Ponožky, čepici,boty." Je to zkrátka náš bojovník. A já doufám, že i další bitva dopadne na výbornou.
Než nám protetika vyřídila objednávku, dostali jsme dlahy Dennis Brown.
Tohle už je současný, moderní model - John Mitchell.
