Mám spoustu koníčků, většina z nich však šla stranou, protože je nějak nezvládám. Nechci říct nestíhám, to by nebyla pravda, čas by se i našel, občas, ovšem s energií je to horší. Když obě Prťata usnou mívám tendenci si sednout a tupě civět. Bohužel, ani čtení, které normálně patří k mým vášním, mě neláká.
Recenzi, jenž Vám přináším, mám napsanou poměrně dlouho, tuto podobu však dostala až nedávno. Snad Vás nalákám. 😊
Jeho obrázky
dýchají životem. Krásnou idylou dávno zapomenutého dětství. A každý je zná.
Ladovy kresby jsou součástí našeho kulturního dědictví.
Ale jaký byl
Josef Lada? Jak na něj vzpomínají jeho nejbližší? To vám v knize Můj
táta Josef Lada řekne
osoba nejpovolanější – jeho dcera Alena. Pokračovatelka rodinné tradice
s něhou, úsměvem a s trochou bolesti vzpomíná na svého tátu
v poměrně útlé knížečce. Těžko vyjádřit, co vše pro ni znamenal na pouhých
165 stránkách, ale láska a úcta se jako červená nit vinou každou řádkou.
Nezastupitelnou součást Ladova života tvořili přátelé, proto je jim věnována
celá kapitola, v níž jsou citovány nejrůznější vzpomínky, úryvky děl, přáníček
k narozeninám apod.
Nejsilněji
však na mě zapůsobila část Malíř a spisovatel, především však
člověk. Málokdo z nás asi tuší, že Josef Lada viděl pouze na
jedno oko, že byl vyučeným malířem pokojů a že dcery měl vlastně dvě. Mladší,
Evička, zahynula v roce 1945 po bombardování Prahy. Stesk a smutek mu
zůstaly vryty v srdci po celý zbytek života, ale nikdy nezahořkl.
V době oslavných memoárů, které zemřelou osobnost prakticky
zbožšťují, je láskyplný pohled na tatínka světlou výjimkou, který rozhodně
stojí za povšimnutí.
Vydal Knižní
klub v roce 2016.
Žádné komentáře:
Okomentovat